Co je vesmír?
Nedávno jsem dlel v jedné pražské kavárně. Krásný výhled na Vltavu a Hrad, ale nic moc pro sparťany. Již léta platí, že zde můžete potkat lidi chytré, moudré, ale i polochytré nebo vychytralé chytráky. Občas chvíli tápu, kdo do jaké škatulky patří. Rád jen tak lelkuju. Sem tam něco zaslechnu. Nyní už například vím, jak je to s vesmírem.
U vedlejšího stolu seděli dva. Postarší obrýlený pán vypadal evidentně chytře a moudrá slova doprovázel pomalými gesty, zatímco jeho souputník, o něco mladší s vysokým čelem, až nezdravě kroutil hlavu, jakoby ho chtěl ještě lépe slyšet.
„Víte jak je to vlastně s vesmírem, příteli?“ položil laskavou řečnickou otázku a posunul si lehce brýle zpátky. „Někteří přirovnávají vesmír k velkému počítači. To je přece ohromné!“
„No nevím,“ řekl druhý. „V době, kdy žil Newton, přirovnávali vesmír k dokonalému hodinovému stroji. A všechno řídil nebeský hodinář. Někteří ho podezřívali, že jednou, kdysi dávno natáhl hodiny a nechal je běžet. A pak už nic. Jiní by si zase moc přáli, aby občas popostrčil ručičku a ukázal zázrak.
„To ovšem byl velmi primitivní pohled na věc! Dnes jsme mnohem dále. Tvůrcem koncepce vesmíru jako gigantického počítače je americký fyzik Seth Lloyd, pokud mě paměť neklame. Jeho práce je velmi excelentní.“
„Nechci vám kazit radost, ale když toho lidé dříve věděli ještě méně, uskrovnili se a jako vesmír jim stačily čtyři živly. Oheň, vzduch, voda, země.“
„Tak to už je naprosto mimo. To byste naprosto nerespektoval úroveň dnešního poznání.“
„Obávám se, že se jedná o metaforu, kterou jste, bohužel, nepochopil.“
„Já se naopak obávám, že vy tomu vůbec nerozumíte.“
„Aha. Řekl mladší. Nejste náhodou zastánce multivesmíru, nekonečného množství nekonečných vesmírů, kde se všechno možné už odehrálo nekonečněkrát?“
„Náhodou ano. Vysvětluje totiž nedostatky, které má současná kvantová mechanika.“
„Chabá výmluva. Když se chováte v tomto vesmíru jako nadutec, klidně můžete ještě nadutěji tvrdit, že v dalších vesmírech jste ještě chytřejší, a když se to vezme kolem a kolem, tak jste v nekonečně mnoha vesmírech nositel Nobelovy ceny. A chcete-li si to užít do důsledku, tak ještě v dalším nekonečnu vesmírů jste nositel všech druhů Nobelových cen. A ať si to užijete, tak v dalším nekonečnu vesmírů se vám podařilo získat úplně všechny Nobelovy ceny, které kdy byly vydány, ze všech oborů včetně míru.“
„Nerozčilujte se. Ale v zásadě máte pravdu, tak to je.“
„Nepřijde vám to trochu přitažené za vlasy?“
„Ale vůbec ne. Copak nejste obeznámen s problematikou nekonečen?“
„Letmo, neměl jsem správného kantora.“
„No, božínku, tak to je pochopitelné, že tápete.“
„Ale pokud by něco takového mohlo existovat, tak byste naopak byl v nekonečně mnoha vesmírech úplný hňup. To by vám nevadilo?“
„Ale ono to může být ještě komplikovanější. Náš vesmír má mnohem více dimenzí, než si myslíte. Nikoli tři prostorové a jedna časová. Ale je jich jedenáct.“
„Jasně, a to jen pro to, aby seděly výpočty, že jo?“
„Pochopitelně. Dnes už jen tak něco smysly neobjevíte. Dnes se to všechno vypočítá. Když si třeba vezmete váš mozek, tak na takové věci nemůže stačit. Už jeden rozměr navíc je oříšek. Vše je vlastně jakýmsi stínem vícerozměrných objektů.“
„S tím už přišli ve starém Řecku, ne?“
„Pche, jen náhoda. Šli na to intuitivně. Dnes máme všechno spočítáno.“
„Vy teda určitě ne! Teprve vám to spočítám. Jak můžete být tak přiblble naivní, že věříte všemu, co jsou dnes ještě zdaleka neověřené myšlenky? Jen se látají díry, které vznikají postupem poznání. Chybí pokora říct, to nevíme. I když vědecké kapacity umí neznalost připustit, ale vychytralí přechytralí chytráci jako vy, potřebují všechno vědět a papouškují, co se kde šustne.“
„Vy ignorante, jak se opovažujete!? Hovořím o vrcholu našeho poznání, které se opírá o špičkové vědce! Zpochybňování pokroku je tmářství a cesta do pekla!“
„A jak si ty, nádivo, představuješ, že se za tisíc let budou koukat naši potomci na „úroveň“ dnešního poznání? Už dnes jsou malým dětem k smíchu počítače staré dvacet let. Před sto lety vznikala kvantová mechanika a dnes máme díky ní mraky moderních přístrojů ve všech oblastech života. Tak co můžeš vědět?“
„Komu tykáš, ty křupane!? Ničemu pořádně nerozumíš a vydáváš to za zásluhu!? Tvoji potomci budou spíš pitomci!“
„Tak ty chceš veršovat, hajzle jeden?“
Víc už jsem nerozuměl.
Mladší vstal a ubalil druhému takovou facku, že jeho brýle doletěly k mému stolku. Chudák bez brýlí se sesul ze židle a cestou strhnul se stolu tlustou knihu, kterou vzápětí vrhnul směrem k nepříteli. Trefil se, ale ne do cíle. Zasáhl sousední stůl, se dvěma dámami, které popíjely čaj. Pak už neměly co.
Ti dva se pustili zběsile do sebe. Kdybych se neshýbl pro přilétnuvší brýle pod stůl, schytal bych letící židli.
Když už bylo po všem a ti dva se ztratili na ulici, obsluha prostředí upravila do přijatelného stavu. Mohl jsem strávit nevšední zážitek.
Od té doby kašlu na škatulkování. Stejně jsou všichni chlapi stejní, všechny ženské jsou stejné a přitom každý člověk je jiný.
