Obr64 a jeho postřehy

„Kdyby ses furt neválel a dělal něco užitečného“, houkla žena z kuchyně na svého muže.

„Rozšiřuju si obzory, Maruš,“ odpověděl jí manžel z kanape.

„Moh bys třeba aspoň vyluxovat, Pepo, stejně všechny drobky jsou od tebe!“

„Určitě,“ zafuněl si Pepa pod fousy. „Čtu teďka zajímavý článek. Už jsi slyšela o Schrödingerově kočce? Je to zajímavý paradox. Může bejt živá i mrtvá.“

„A víš, že jo?“ kontrovala. „Tuhle mi povídala Květa, že ten soused nad náma, co se nedávno přistěhoval, to bude ten Šrédinger, tak ten má novou kočku.“

„Ale,…“

„Počkej, povím ti, jak to bylo. Ta jeho nová kočka ale patří k nějakému Italovi. Jmenuje se něco jako Kavalkanty, či nějak podobně. Šrédinger se jí ujal, jenže nevěděl nic o tom Italovi. A víš, jaký ty jsou.“

„Jenže,…“

„Ale to ví přece každej, tak bys to mohl vědět i ty. Jednou u Šrédingera někdo zazvonil. A jak on nic netušil, otevřel, a on tam ten Ital. Než se rozkoukal, už mu tam Ital vlez a ječel, že ji zabije. Pak že je zabije oba. Možná i sebe. Nebylo mu pořádně rozumět. Za chvíli slyším rachot na balkoně. Jdu tam a koukám, jak Šrédinger slejzá po hromosvodu a skopnul nechtěně náš květináč. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli ta jeho kočka je živá nebo mrtvá.“

„Počkej…“

„Buď zticha a nepřerušuj. Šrédinger mě požádal, abych se šla nahoru podívat, jestli tam ještě je ten maniak. Tak jdu opatrně nahoru a v tom vyběhne brunátný Ital ze dveří a letí po schodech dolu. Málem mě porazil. Omlouval se, sípal jako v posledním tažení. Cedil skrz zuby, že ho chtěl zabít, ale že ten blázen Šrédinger vylezl na balkon a skočil. Že neví, jestli je živý nebo mrtvý. Prozradila jsem mu, že je živý, protože jsem se na něj dívala. Ale to jsem asi neměla, protože ten Ital vběhl k nám, jak jsem nezabouchla dveře.  Tak jsem přestala vědět, že je živý… Ale byla jsem zvědavá, na tu jeho kočku, tam jsem vlezla k tomu Šrédingerovi domů.

Slyšela jsem, jak volá na policii. Zrovna říkala, že její manžel chce zabít jejího přítele. Ale má strach, že dostane infarkt. A že neví, jestli je živý nebo mrtvý. Pochopila jsem, že policii také nebylo jasné, kdo je živý a kdo mrtvý. Nebo kdo by mohl být živý a kdo mrtvý. Vlastně ani já jsem nevěděla, kdo je živý a kdo ne. Tak jsem se šla podívat domů.“

„A jak to dopadlo?“

„Když jsem se koukla, přišlo mi, že jsou oba polomrtví, jak si dali do držky.  Stačilo málo a mohlo to s oběma dopadnout bledě. Taková patálie se Šrédingerovou kočkou. To jsou paradoxy co?"

„Ale Maruš, tady v tom článku je to o něčem úplně jiném. I když zas ne až tak úplně.“

„Tak vidíš to, Josef, ti novináři dokážou všechno překroutit!“