Obr64 a jeho postřehy

Nedávno jsem zkoušel sledovat televizi a po marném snažení si beru ke čtení něco lepšího. Logaritmické tabulky. Listuji v nich, koukám na samá čísla a říkám si, jak ten pokrok jde kupředu. Myšlenky se rozběhnou a jsou příjemnější a příjemnější.

Najednou slyším za sebou, jakoby od hodin, jak si někdo špitá. Ohlédnu se jedním očkem, ale na stěně visí hodiny a tváří se, jako že nic. Jen se mi zdálo, že se devítka trochu usmívá.

Opět se pohodlně opřu a slyším hlasy znovu. Tentokrát jasněji.

„Už spí?“ ptá se někdo.

Myslím, že jo,“ odpověděl někdo jiný.

Opatrně jsem se natočil v křesle a přes skoro zavřené oči vidím, jak se jednička natahuje z číselníku hodin, aby na mě lépe viděla.

„Tak helejte se!“ houkla jednička na ostatní.  „Už můžem. Dneska bysme si měli říct, kdo to tady bude řídit!“

„Podle mě to má být ten nejdůležitější!“, oznámila sedmička a začala se nakrucovat, jako by tím svou důležitost zvýšila.“

„Já jsem nejdůležitější, protože jsem nejvýš,“ prohlásila dvanáctka.

„Blbost!“, křikla pětka. „Ty jsi složená z jedničky a dvojky. Složeniny nemohou být šéfové. Šéfem by měl být někdo, kdo má vznešené vlastnosti. Prvočísla jsou vznešený. Někdo z prvočísel by měl být šéf.

„Pak bych to měla být já!“ rychle se vmísila do dění dvojka. Jsem nejmenší prvočíslo a jediné z prvočísel jsem sudé. To je nejvznešenější.“

“Lichost je vznešenější! Měl by to být někdo z lichých čísel! Navíc mám nejmagičtější moc! S hranou skromností oznámila trojka. „Tři zlaté vlasy děda vševěda. Nebo tři oříšky pro popelku. Já pro to mám nejlepší předpoklady.“

„Kecy!“ rozčílila se šestka. „S pohádkama jdi do háje ty nádivo. Tohle je věc pro dospělý. Pro pořádný čísla. Sedm trpaslíků je taky přežitek, už si na ně nikdo nevzpomene, tak se nasáčkovali do reklamy, trapáci!  Když lidi myslí na to nejdůležitější, vyslovují moje jméno!“

„Ale to je ubohost,“ zapojila se devítka. „Adibas není adidas. To, že to jen zní podobně, nic neznamená. Já dávám jméno léčivým rostlinám, hlídám kočkám životy a to je posvátná věc. Já se na to hodím.

„Pche, nesmysl!“ odfrkla čtyřka. „Čtyři živly je základ světa! Co víc může bejt důležitější? A navíc všechny dveře, všechny stoly, všechny židle mají čtyři nohy!“

„Skutečně? A cožpak ševcův verpánek?“ rejpla si trojka. „Někdo s takto omezeným přehledem nemůže být šéf.“

„Tak jak vás poslouchám, obávám se, že se nám to tu rozpoltí. Hrozí nám válka sudých proti lichým. Tím bychom jenom všichni ztratili. Když se poučíte z rulety, dojde vám, že nejlepší bude, když budu šéfem já! Nejsem ani sudá ani lichá, ani červená ani černá. Jsem na začátku všeho. Vesmír vznikl z ničeho v čase nula. Kdo jiný než já?“

„Já jsem pro, aby všechny složený čísla vypadly z ciferníku. Maj blbý kecy a bude tady více místa,“ kategoricky prohlásila devítka.

„Nesmysl!“ křikla jednička. „Složená čísla jenom potvrzují, jak jsem důležitá. Vždyť jsem ve všech obsažená!“

No právě. Když tu jsi tolikrát, tak vypadni!“ přidala se na stranu šestky čtyřka.

„Ale jak by se na hodinách ukazovalo za pět minut dvanáct, kdyby nebylo nás složených čísel? Nemůžeme za to, že lidi si oblíbili desítkovou soustavu. Nezáleží přeci na tom, z jakých číslic jsme složené, ale co je uvnitř nás. Co dvanáctkou zváno jest … Přece znáte Shakespeare. Ten to řekl hezky!“

„Takhle se nedomluvíme. Je potřeba, abychom si zvolili zástupce, kteří se pak v menší skupině lépe dohodnou, jak to udělat, abychom se měli líp,“ prohlásila dvojka.

„Já myslela, že se máme docela dobře,“ hlesla osmička.

Neruš, odsekla dvojka. „Je přece jasné, že některá čísla jsou složená. Třeba všechny sudé, jsou násobky mě. Tak je prostě zastoupím pro jejich dobro. Rozumím sudosti a budu hájit sudé zájmy.“

„Já se ujmu všech násobků tří,“ přidala se trojka. „Já násobků pěti“, navázala pětka.  „Já sedmi,“ přispěchala sedmička a zmateně se rozhlížela.

„Hele,“ řekla jednička, „pěkně chytře, dvojko! Já hájím logicky všechny, kde je jednička. Ale stejně máš nějak moc zástupců. Vidím to takhle. Já budu mít desítku a osmičku vyhodíme. Ta vlastně není vůbec důležitá. O dvanáctce se domluvíme pak. Tak budeme mít dohromady nadpoloviční většinu a budeme tomu klidně vládnout spolu. Možná, když je dvanáctka složená z nás obou, mohla by být v čele. My se vždycky domluvíme a řekneme jí, co má říkat.

Dobře, souhlasila dvojka. Vzala dlouhou ručičku a dloubla osmičku pěkně pod žebra, až ta se chudák svalila na bok. „Ležatá osmička, ležatá osmička!“ zazněl na celém ciferníku zbožný šepot.

„Měli bysme ji tu nechat, mohlo by všem dojít, že někde jinde žijí další čísla a některá sahají až do nekonečna,“ špitla dvojka jedničce.

„Tak jo“, souhlasila jednička. „Postavte ji!“ křikla na sedmičku s devítkou. A ty jí opatrně postavily.

„Tak jo, je to jako před tím.“ Oddechla si většina čísel.

Tak jo, a teď tomu vládneme my.“ Mrkli na sebe jednička s dvojkou.

Otevřel jsem oči. Všude klid. Čísla na hodinách se tváří netečně. Tak nevím, zdálo se mi to nebo ne? Ty hodiny vypadají pořád stejné. Jen ta osmička mi přijde trochu nakřivo.